Lidská lhostejnost vůči procesům vládnutí může být přirozeným a víceméně zdravým stavem jen u minoritní části populace, třeba u té, která svojí mentální kapacitu plně vyčerpává kontemplacemi nad dosud nevyřešenými otázkami teoretické fyziky. Ostatní ale nemají pádný důvod, proč by se měli politice vyhýbat, když bezprostředně ovlivňuje jejich život. Většina z nás se narodila s dostatečným intelektuálním potenciálem (otázkou je, do jaké míry ho využíváme), abychom se mohli účastnit na tvorbě veřejné politiky přinejmenším na lokální úrovni. Občanská participace je podmínkou dnes už téměř vyhaslé ideje demokracie.
Díky novým médiím a rozšířenému přístupu k internetu však svitla naděje, že by se účast lidí na vládnutí mohla zvýšit.
Virtuální aktivismus
Už dnes je běžně rozšířenou praxí, že občané svoji případnou nespokojenost se společenskou situací plamenně rozebírají v internetových diskusích a na přihlašují se do protestních skupin na sociálních sítích.
Početná skupina na Facebooku „Jsme PROTI zrušení půlnočního metra“ slavila úspěch, bohužel se dá spekulovat o tom, jestli k němu významně neprospěl fakt, že v té době politici potřebovali před volbami nasbírat kladné body.
Není žádný důvod nabývat dojmu, že samotné kliknutí na tlačítko „Like“ třeba u skupiny „Proti tunelování našich lesů“ ubere na objemu vytěženého dřeva.
Sociální sítě sice velmi usnadňují organizaci demonstrací, ale faktem zůstává, že valná část „virtuálních aktivistů“ není schopná se odvážit opustit pohodlí svého domova, aby se mohli protestu fyzicky zúčastnit.
Demonstrace upozorní veřejnost na problém o mnoho více, než činnost ve virtuálním prostoru. Přesto je i tak i nternet revolučním nástrojem, jehož svobodu musíme bránit, protože umožňuje svobodné šíření informací. Díky němu vznikl fenomén Wikileaks, jež je platformou pro ty, kteří chtějí anonymně zveřejnit získané tajné choulostivé materiály států i korporací.
Ale i přes revoluční potenciál Wikileaks široké masy stále setrvávají v relativní apatii. Předpokladem občanské společnosti je angažovanost občanů. A angažovanost občanů vyžaduje to, aby se dozvědeli, co se děje, zaujali k tomu nějaký postoj a aktivně jednali.
Kapitalistické sociální inženýrství
Studenti středních škol jsou nuceni memorovat často zbytečná fakta, namísto toho, aby byli vedeni k samostatnému uvažování a interpretaci historie a potažmo současnosti. Mainstreamová média, pak vystudovaným, pasivním a znuděným absolventům bez problémů mohou po zbytek života periferně vkládat do podvědomí přežvýkanou verzi každodenní reality.
Díky modernímu konceptu publicistiky tzv. Infotainmentu (pojem vzniklý spojením slov information a entertainment) se divák nad zjednodušenými a generalizovanými zprávami nenudí.
Bez určité míry tvorby předsudků a škatulkování, které člověk nabývá životní zkušeností, by se nedokázal v životě orientovat. Novodobá média ale tento proces nahrazují a akcelerují do takové míry, že pak není žádným překvapením, když se zmatení cestující bojí s muslimskými duchovními nastoupit do letadla kvůli obavě z terorismu. Cizinci, sociálně vyloučení a další, jsou předmětem strachu velké části středních vrstev. Hněv střední třídy je namísto k vládnoucím elitám směřován dolů, k těm nejslabším, anebo k těm, co se kulturně nebo fyzicky odlišují.
Na druhou stranu, je establishment složený z politiků a jejich šedé eminence v podobě nadnárodních korporací ovládajících mainstreamová média, schopný zneužívat i liberální hodnoty občanů, a to stejně efektivně, jako pracuje s lidskými tendencemi ke xenofobii.
Dlouholetý koncept západní politické kultury spočívá v tom, že v momentech, kdy je před veřejností narušena integrita legitimity vládnoucích elit, se pozornost veřejnosti pomocí mediálních kliček přesměrovává k tématům liberálního střihu – jako je třeba boj proti diskriminaci menšin. Veřejnost se pak neváhá rozdělit na dva rozhádané tábory, které se přou o konkrétní morální otázce, a prohnilost systému jako celku je tak úspěšně společností přehlížena!
Barrack Obama se sice stal jako první černý prezident symbolem konce amerického rasismu. Obama není o nic větším hrdinou než jeho neslavný předchůdce, přestože má přitažlivější image upřímného hippie toužícího po „změně“. Slouží mu stejní finanční poradci, kteří fungovali za Bushovy administrativy, jež vesele prosazovala deregulaci finančních derivátů. Trh je stále hlavním imperativem a falešnou realitou.
Guy DeBord přišel s pojmem „společnosti spektáklu“. Vztahujeme se k obrazům věcí nebo i obrazům obrazů věcí jako ke skutečnosti . Hrajeme vykonstruovanou nekonečnou RPG hru, kde soutěžíme o to, kdo nasbírá nejvíc pozičních statků.
Jediný nevyvratitelný argument
O otázkách sociální solidarity, přirozené lidské sobeckosti a morálních a humanistických hodnotách lze s libertariány diskutovat stále dokola, ale popřít existenci ekologických problémů už dávno nelze. Proto je hrozba ekologického kolapsu tím nejsilnějším argumentem proti převládajícímu paradigmatu sebevědomých pravicových ekonomů. A je naprosto nepodstatné, zda-li existuje globální oteplování, kterému se mnozí tak vysmívají – devastace planety hladce proběhne i bez podpory tajících ledovců. Je nutné si plně uvědomit banální fakt, že zdroje naší planety nejsou nekonečné a přijmout za to zodpovědnost.
Současný ministr životního prostředí Chalupa z ODS smetl ze stolu program Zelená úsporám, zatímco pánové Nečas a Schwarzenberg začínají s nabízením pseudovolnomyšlenkářských cukrátek – nedávno se vyjádřili, že uvažují o legalizaci marihuany, což by jim zejména u mladých lidí přineslo velké plus.
Čeho se elity opravdu bojí
Uživatelé lehkých drog to jistě nejsou. Trnem v očích vládnoucích jsou ti, kteří odmítají dělat nesmyslnou práci a kupovat si věci, které nepotřebují, kteří žijí jiným stylem života, než většina ostatních a snaží se vybojovat si vlastní autonomii.
Z tohoto důvodu bude například nejspíš brzo překažena snaha o utvoření alternativního ekonomického systému LETS – nezávislé lokální ekonomiky s vlastní nezávislou měnou, kde si lidé v komunitě vyměňují mezi sebou práci jako je hlídání dětí, montáž nábytku či pomoc na zahradě. Jejich experiment komunitní výměny služeb však bude asimilován.
Establishment velmi pečlivě a zatím poměrně úspěšně potírá snahu o autonomii individuí i komunit, mnohem více, než činnost sociálních aktivistů.
Dnes je v aktivistických kruzích na pořadu dne zejména boj proti sociálním nespravedlnostem Nečasovy vlády. Odborovým organizacím a iniciativám typu Pro Alt rozhodně patří respekt za to, že jejich činnost může udělat životy mnoha lidí o něco snesitelnějšími.
Přesto však nemohou zacelit hluboké logické trhliny v základech kapitalistického systému. V nejlepším případě budeme moci hovořit o kapitalismu s lidskou tváří, u kterého ale bude hrozit, že ji zase každou chvíli ztratí. Proto by se bojovníci za sociální solidaritu měli více inspirovat u těch, kteří odmítají systém jako celek. Jaké nástroje mají k dispozici?
Základem je odmítnout konzumovat produkty, které nejsou ekologicky šetrné, nebo byly vyrobeny novodobými otroky v rozvojových zemích.
Komplikovanější je pokus o reálnou osobní autonomii – není snadné podat výpověď v práci, opustit zaprášení městský byt, získat pozemek, kde můžete pěstovat zeleninu, která vás nasytí. I když takováto hospodářství vždycky do jisté míry musí koexistovat s establishmentem, jsou to ostrůvky smysluplné a tvořivé lidské existence.
Radikální možností aktivisty je ničení soukromého majetku, což se dá interpretovat i jako občanská neposlušnost. V Seattlu v roce 1999 aktivisté bojovali proti exploataci rozvojových zemí globalizovanou tržní ekonomikou. Někteří během protestů rozbíjeli a ve městě pak zanechali několik zničených aut a výloh obchodů. Destrukce to byla ale nezorganizovaná a pouze symbolická. Jak by mohla vypadat destrukce reálná?
„Ve světě, který vidím, pozoruješ losy skrz vlahý lesy kaňonu zříceniny Rockefeller Center. Máš na sobě oblečení, který ti vydrží po zbytek celýho života. Šplháš po vinicích kudzu, tlustých jako pěst, které obepnuly celou Sears Tower. A z ní, když se podíváš dolů, uvidíš drobounký výhonky kukuřice a prohánějící se divokou zvěř mezi pruhy prázdnýho vozovýho parku u některý z opuštěných superdálnic.“ Tyler Durden, Fight Club
Chuck Palahniuk se při psaní příbehu, kde hlavní hrdina vyhodil všechny budovy bank a podniků spravujících kreditní karty do povětří (bez obětí na životech), patrně inspiroval anarcho-primitivismem Johna Zerzana, jeho obhajobou ničení industriální společnosti a vizí opětovného návratu lidstva k přírodě.
Tato utopická, i když docela lákavá vize, není nejspíš dobře proveditelná, kvůli vysoké pravděpodobnosti, že by se po takovýchto zásazích společnost namísto k životu v souladu s přírodou, decentralizované stabilní ekonomice a kolektivnímu vládnutím na lokálních úrovních, obrátila k barbarství a fašistické diktatuře.
Možnost volby
Ne každý si to uvědomí, ale všichni stojíme před možností volby – jaký postoj zaujmout ke kolektivní vině za katastrofu, kterou je lidstvo ohroženo?
Většina z nás si vybere pohodlnou cestu individualismu a sobectví – vyděláváme a nakupujeme a bavíme se tak na účet našich potomků, kterým zanecháme zdevastovanou planetu.
Druhou alternativou je rozhodnutí věnovat vlastní energii do činností, o kterých usuzujeme, že mohou pomoci něco změnit k lepšímu . Šance, že se dočkáme nějakého převratného společenského zlomu, není vůbec vysoká, zato ale dává životu náplň a smysl, což je taky ale duchovní luxus dostupný všem náboženským fanatikům.
Boj za lepší společnost jako životní poslání může přijmout i ateista, ale na rozdíl od náboženství tato cesta nenabízí žádnou absolutní pravdu. Aktivisté si uvědomují nezamyšlené důsledky lidského jednání (pokud tomu tak není, pracují nejspíš na ideologii směřující k totalitě).
Ačkoliv nikdo nemůže nabídnout přesný postup, jak obrátit současný systém k lepšímu, můžeme brát jako útěchu, že se za posledních několik století odehrály ve společnosti takové změny, které by si naši předkové ani nedokázali představit.
psáno pro http://www.revueprostor.cz/