Po odeslání stížnosti, která obsahovala téměř vše, co výše uvedený článek, mi za týden zavolal pan poručík z útvaru Skupiny vnitřní kontroly a sjednal si se mnou osobní schůzku k dovysvětlení mojí stížnosti. Jeho vystupování bylo příjemné, ale po dvou vyčerpávajích hodinách sepisování protokolu jsem odcházela s pocitem, že mým problémem se bude zabývat spíše přepracovaný byrokrat, než vyšetřovatel zapálený k naplnění spravedlnosti.
Dozvěděla jsem se od něj ale nějaké nové informace.
Pokud s vámi policisté nejednají slušně, porušují vlastní vnitřní předpisy. Žádné tykání, nadávky a jiné ponižování nejsou přípustné – ať už jste třeba člen gangu obchodující s lidskými orgány, máte na sobě jakékoliv množství krve, šíří se kolem vás zápach libovolné intenzity a ještě jste úplně namol.
Další důležitá informace, kterou jsem si ze schůzky odnesla, je, že cely, ve kterých nás (tj. demonstranty, sympatizanty squatterů a potenciální nezainteresované kolemjdoucí), jsou určeny maximálně pro tři osoby a to na dobu nejdéle šesti hodin. Osobně jsem tam strávila pouze pět hodin, ale někteří mí kolegové se tam ke své větší smůle nudili mnohem déle a společnost v jejich kotcích čítala až čtyřikrát více „kriminálníků“, než je pro cely státem předepsaný standard.
Za několik dnů po dovyslechnutí ke stížnosti u pana poručíka
mi přišel dopis od ředitelky útvaru Skupiny vniřní kontroly.
K mé radosti výsledky vyšetřování potvrdily podstatnou část výhrad k chování policistů:
Bohužel vyšetřování nepotvrdilo, že policistě diskrimovali cizince (čehož jsem byla očitým svědkem) a že tykali i ostatním zadrženým (tímto faktem jsem si také zcela jistá). O tom, že některým zadrženým neumožnili telefonický hovor, není v dopisu zmínka.
Paní ředitelka píše, že „výsledky prošetření odhalily a zdokumentovaly jednak závažné nedostatky ve služební činnosti jednotlivých příslušníků Policie, ale současně i určité systémové nedostatky v oblasti provozování policejních cel.“ Poděkovala mi a ujistila mě, že výsledky prošetření se využijí k projednání služební kázně u jednotlivých příslušníků a o k odstranění systémových nedostatků v oblasti policejních cel.
Přestože dopis od paní ředitelky působí velmi nadějně, nemohu se ubránit skepticismu a spíš si představuji, že ti „zlobiví policisté“ dostanou krátké pokárání na koberečku a srážku z platu dvěstě korun. Ale kdo ví.
Závěrem
Díky této zkušenosti zakouším podivné pocity v žaludeční oblasti, jakmile ve své blízkosti registruji jedince oděného do uniformy Policie ČR.
Jsem toho názoru, že čeští policisté kvůli takovým událostem, jako se stala zadrženým lidem z 12.9., přicházejí o důvěru a autoritu občanů.