„Neměj strach, kočičko, neublížím ti, chci ti jen koupit nějakou pěknou garsonku…“
Peníze, ty více či méně esteticky potištěné papírky, nemají ve skutečnosti jediné praktické využití. Společenský konstrukt abstraktní hodnoty peněz je funkční díky všeobecnému konsenzu a tak se staly peníze jedinou universální hodnotou lidské civilazce. Došlo k takové monetarizaci společnosti, která snad už nemůže dosáhnout vyšší úrovně. I když kdo by si před dvaceti lety pomyslel, že si lidé budou ochotní kupovat i balenou vodu?
Entropie dluhů
Poslední dobou ekonomická situace podle obsahu nejčtenějších periodik vypadá skoro tak, jakoby v západním světě nebyla jediná země, nad kterou se nevznáší hrozivý oblak narůstajícího státního dluhu. V ČR byl tento mediální trend využit jako tak trochu přifouknuté pravicové předvolební téma, přestože Česko rozhodně nepatří mezi nejzadluženější země EU.
Zadlužili nás zkorumpovaní politici, „nepřizpůsobiví občané“ zneužívající sociální dávky, nebo snad svobodní zednáři? Faktorů je díky dnešní globalizované ekonomice více a na tuto otázku tedy nelze najít jednoznačnou odpověď.
A tak neslavné Kalouskovy složenky můžeme s čistým svědomím ignorovat. Těžko se dá akceptovat teze, že my všichni neseme za státní dluh kolektivní odpovědnost.
ČR totiž zdaleka nefunguje jako moderní sociálně solidární demokratická společnost, pokud ji srovnáme například s dánským welfare statem (ve kterém se občané mohou těšit jednou z nejvyšších životních úrovní na světě). Občan „nekope“ za stát a stát za občana.
„Socani“.
V postkomunistických zemích typu České republiky, kde je zdiskreditováno levicové sociální smýšlení a díky tomu nejsou příliš slyšet kritické postoje ke kapitalistické společnosti, nemá žádný občan jistotu, že o něj bude v nouzi postaráno. Plíživě zde převládl obecný názor, že oslabený nemá na pomoc právo, protože by ukrojil část něčeho, co vyprudukoval druhý. Při tako pojaté filozofii lidské solidarity se naskýtá otázka, proč lidé chtějí být občany nějakého státu, proč státy vůbec zakládají, když vše vyřeší posvátná neomylná neviditelná všeobjímající ruka trhu. Myšlenky některých politiků by se skoro daly zařadit k proudům anarchokapitalismu nebo sociálního darwinismu.
Proto v současné situaci je tou nejracionálnější volbou spoléhat se na stát co nejméně, přestože mu odvádíme daně, které by se nám měly vrátit mimo jiné i ve formě pomoci v případné nouzi.
Budoucí socio-ekonomický status každého občana tedy spočívá hlavně v jeho vlastní praktičnosti, šetrnosti, zodpovědnosti a samozřejmě na jeho štěstí. Kromě té zrádné poslední položky by se měl každý pokusit zbylé faktory svou vlastní iniciativou pozitivně ovlivňovat.
Pokud se tedy nechystáte zdědit jmění po bohatých příbuzných, nekradete, nebo nemáte to štěstí a odvahu rozjet v dnešní době ekonomické nestability prosperující podnik, nezbývá vám, stejně jako vašim dalším kolegům ze střední vrstvy, nic jiného, než si své virtuální monetarizované štěstí zajistit nejen pravidelnou prací, ale i pečlivě promyšleným plánem, jak vaše vydělané peníze spravovat.
Málokterý čtyřicátník si dnes sám sebe dokáže představit jako důchodce nebo nemohoucího, svůj plat raději směňuje za plazmové televize s co největší obrazovkou.
Lidé ze sociálně slabších vrstev žijí přítomností nejvíce, a to nikoliv ve významu praktikování zenové moudrosti, ale lidově řečeno „z ruky do huby“.
Dříve nebo později si ale všichni musíme uvědomit výhody principu „odložené radosti“. Statisticky je na tom totiž dlouhodobě nejlépe člověk, který dokáže najít rovnováhu, jak rozdělit své finance mezi lákadla konzumní společnosti a rezervy do budoucnosti. Po tuto společnost je ovšem přílišné plánování a asketická šetrnost kontraproduktivní, protože snižuje kupní sílu. A tak se stydíme za leccos: za svou image, za svá těla, za malou dravost, za nemoci, za své stáří…, naštěstí jsme dostali jasný signál, že se nemusíme stydět za své dluhy.
Nebylo by racionálnějším krokem pro klidný spánek začít si co nejdříve po drobných částkách tvořit finanční rezervy? A nevymlouvat se na to, že nás zítra přece může klidně přejet autobus?
Reformní prasátko, které jde po rozbití znovu složit
Jednou z nejbezpečnějších českých alternativ, jak porazit neúprosný kolotoč znehodnocování peněz, byl až dosud finanční produkt stavebního spoření. Lidé si jej díky pobídce státu (v podobě státní podpory) základali jako rezervu pro stav nouze a zároveň střádali prostředky na cíl, kterého chtěli v životě dosáhnout – pro většinu prostá komodita – vlastní pohodlné bydlení.
Řešení pro Vaše bydlenííííí!
Důležitý byl každý, kdo do tohoto systému vnesl své peníze, byť by je nakonec užil na cokoli. Podpořil totiž na čas ostatní spoluspořiče, kteří mohli jeho prostředky použít na úvěr pro zajištění bydlení, přispěl na onu hromádku, z které se dalo čerpat.
Stát šetrnost lidí a jejich rozhodnutí nežít v trvalém mínusu až dosud podporoval předem určenou finanční částkou (nejdříve 25%, od roku 2004 15%) a motivoval tak občany, aby si zodpovědně tvořili rezervy… Nyní ovšem podle diskuzí pod články o plánovaném snížení státní podpory stavebního spoření na 10% a zdanění úroků to ale vypadá, že lidé přestanou spořit a začnou více svoji budoucnost řešit dluhem. A že právě dosavadní státní „odměna“ pro ty „zodpovědnější“ mohla částečně v dlouhodobém horizontu pomoci předejít uskutečnění jejich noční můry: Českou republikou budou za třicet let po ulicích pobíhat divoké gangy důchodců žádajících drobáky na jejich oblíbené čajové sušenky.
„Krasavče, neměl bys nějakej drobák?“
Možná by bylo vhodné začít při úsporných opatřeních podporováním spořivého chování občanů i přesto,že se výsledky projeví až v delším časovém horizontu. I při pravicově a antisociálně laděném smýšlení by se dosud fungující systém dal např. optimalizovat. Finanční produkt stavebního spoření by mohl dostat jiný název např.
„Spoření na bydlení“.
Řešení této reformované verze spoření by mohlo vypadat např. také takto – člověk by mohl mít možnost bez sankcí (tedy bez ztráty státní podpory) čerpat finance ze svého konta na bydlení i v případě, kdy se ocitne v prokazatelně problematické životní situaci (ztráta zaměstnání, nemoc, etc.) a to na výdaje spojené s bydlením. Namísto sociálních dávek by pak kromě svých naspořených peněz čerpal i naspořený státní příspěvek na bydlení a nezatěžoval tak sociální státní rozpočet.
Pravicově bolestivé reformy by pak třeba tolik nemuseli odnést nezaopatření studenti, svobodné matky a už tak chudí důchodci.
Otázkou je, zdali státem podporovaná roční úspora spojená s bydlením ve výšce 20 000 Kč je dostatečná. To by vyžadovalo hlubší ekonomickou analýzu. Je ale velmi pravděpodobné, že necitlivé narušení dosavadního zavedeného systému stavebního spoření nebude šťastným řešením.
Šetřit je třeba, ale na správném místě. Nejen „odložené školné“ (znamenající nucený dluh do budoucna, který pravděpodobně zvýší už tak dost vysoký věk vystudovaných prvorodiček – nyní v průměru 29 let – a způsobí další následný pokles české populace), ale také reforma důchodového systému si zaslouží co nejširší celospolečenský konsenzus. Při pravicovém řízení státu by i v penzijním připojištění mohla být umožněna jistá flexibilita tohoto produktu – občan by např. k financím z penzijního připojištění mohl mít přístup bez sankcí v krizových životních situacích – nemoc, ztráta zaměstnání…
Podpora v nezaměstnanosti, nemocenská… by pak v takovém přpadě mohla být jednotná a fixní pro všechny, tedy jen jako sociální dávka umožňující uspokojení pouze nejzákladnějších životních potřeb.
Za těchto podmínek by bylo pro našeho pracujícího čtyřicátníka psychologicky mnohem snažší začít uvažovat o dlouhodobém spoření, když své úspory podpořené státním příspěvkem bude moci využít ve stavu nouze, aniž by tuto podporu ztratil.
Možné důsledky chystané reformy Zákona o stavebním spoření nové pravicové koalice
Důsledky zdanění úroků a snížení státní podpory znamenají citelné nabourání systému. Zdanění by vyvolalo hromadný výběr starých smluv a tím pádem narušení ustáleného způsobu fungování trhu.
Za okolností, kdy by se státní podpora snížila retrospektivně už u uzavřených smluv, by pak na stát a banky mohly být podány žaloby. Kolik by stály tyto soudní spory?
A co fondy?
Také je třeba zmínit, že plánovaným možným pilířem důchodové reformy Bezděkovou komisí, je zavedení povinného spoření do soukromých kapitálových fondů (3% z příjmů). Projekt může být značně riskantní, protože hodnota vložených peněz bude stoupat a klesat v závislosti na kapitálových trzích. Člověk může díky fondům vydělat i prodělat. Navíc i zde podle dosavadních českých zkušeností hrozí zásah českého tunelářského cechu.
V době doznívající ekonomické krize, kdy si ještě nikdo není jist, že se nemusíme obávat další vlny, by bezpečnějším krokem bylo upevnit a optimalizovat už zavedené fungující spořící systémy spolu s pozitivní pobídkou lidí k osobní zodpovědnosti. Zachovala by se společensko – ekonomická hierarchie životní úrovně, pokud by člověk čerpal část nákladů v době své vlastní krize ze svých úspor podpořených státem, odpovídajících výši jeho výdělku. Z důvodu zachování stability demokratické společnosti by ale rozdíly mezi nejchudšími a nejbohatšími vrstvami neměly překročit onu hranici, kdy by byla pošlapána důstojnost těch nejchudších. Ti totiž nemusí mít neustále podobu „povalečů“ bez domova popíjejích od rána do večera a vybírajících popelnice. Na jejich místě se mohou ocitnout i rodiny s dětmi, kdy některý z rodičů přišel o práci, důchodci, nemocní…