I. Zachrání nás jen katastrofa
Svět se už docela dlouho dá považovat za jednu velkou vesnici, kde má každý vliv na každého. Česká vize by proto nemůže být jen česká a z toho důvodu se v prvním bodu zamýšlím nad budoucími dvaceti lety z pohledu globálního a držím se aktivistického hesla „Jednej lokálně, mysli globálně.“
Pokud vynechám jasnou blížící se hrozbu katastrofy přírodní, která do dvaceti let patrně ještě nenastane, zbývá mi přemýšlet o ekonomické krizi v dnešním globalizovaném světě.
Když v roce 2008 Centrální Banka USA zachránila krachující Lehman Brothers, odvrátila tak ztrátu úspor mnoho lidí. „Lidstvo se poučí jenom z velké katastrofy“, říkal ve čtvrtek minulý týden na přednášce v městské knihovně filosof Václav Bělohradský. Elita této katastrofě zabránila. Pokud by nechala finanční giganty padnout, mohlo by to občany, kteří by přišli o své úspory, vyburcovat k revoluci a elita by mohla být svržena.
Barrack Obama zaměstnává stejné finanční poradce, kteří sloužili Bushovi a propagovali riskantní ekonomiku neregulovaných bankovních derivátů. Reformy po nástupu Obamy jsou jen nepatrné, ale globalizovaný svět se z krize postupně vzpamatovává, a započíná další ekonomický cyklus, od deprese k prosperitě a zase zpátky.
Ale dnešní generace američanů je první generací, která má horší vyhlídky na vzdělání a majetkové jistotu, než tomu tak bylo u jejich rodičů. Nejspíš tomu tak kvůli těsnému propojení všech ekonomik bude i u nás.
Řešením je tedy nechat ekonomiku padnout až na nesnesitelnou úroveň a pak doufat, že po bouřích a revoluci lidé vytvoří lokální ekonomické systémy, ne tak nestabilně a abstraktně vykonstruované, jako je ten současný. To ale vládnoucí elita nepřipustí.
Druhou možností je to, že by všechny státy světa dbaly o pečlivou redistribuci mezi sebou a nedocházelo by tak k exploatování levné pracovní síly a přírodních zdrojů rozvojových zemí. Jak říká Noam Chomsky: „jediné řešení globalizace je globalizace úplná.“ To by ale také vyžadovalo radikální změnu v přístupu všech světových vlád.
II. Nelze už oddělovat politiku od ekonomiky
Moje první část „vize“ je poněkud radikální a možná i utopická a není zacílená jen na ČR, , proto se dále pokusím přemýšlet střízlivějí a konkrétněji.
V ČR, stejně jako skoro na celém světě, se stírá hranice mezi silou politickou a ekonomickou , a nikdo si s tím neví pořádně rady. Právníci využívají díry v legislativě tím obratněji, čím jsou lépe zaplaceni, proto ohebná spravedlnost sloouží ve prospěch majetných elit. Nacházíme se skoro ve stejném chaosu jako na počátku transformace v devadesátých letech, stále se objevují nové bezprecedetntní právní situace. Jedinou celospolečenskou změnou za dvacet let je vystřízlivění z budovatelského kapitalistického optimismu.
Václav Bělohradský říká, že pojmy legalita a legitimita se vyprázdnily a jediným řešením je spojení moci politické a soudní. Je nutné si uvědomit, že každá lidská práce má v sobě inherentně obsaženou politickou ideologii. Proto je namísto vykonstruovaného a evidentně nefungujícího systému zastupitelské demokracie a jeho dělené moci na výkonnou, zákonodárnou a soudní, spíše potřeba „soudnosti“ – přístupu z naší strany ke každému problému individuálněji. To vyžaduje podstatně větší politickou participaci širokých vrstev populace, a to zejména na jejich lokální úrovni. Místo občanské participace ale česká střední třída v krizi podlehla politickému populismu a xenofobii, takže spíše než zkorumpovaná radnice jí rozčilují ty nejméně šťastní sociálně vyloučení spoluobčané. Snadno svádí vinu na „nepřizpůsobivé občany“, ať už jsou to „smradlaví bezdomovci“„líní cikáni“ nebo „migranti, kteří nám berou práci“.
III. Sociální stát a mateřská školka
Ve třetí části chci reagovat na kauzy typu „Přemluv bábu“ a vítězství pravice v posledních volbách, která na volebních billboardech zobrazovala nezaměstnané jako potetované flákače a alkoholiky.
Po dvaceti letech „svobody a demokracie“ jsme se snadno nechali svést laciným antikomunismem. Jak nám po vzoru Adame Smithe pravicoví politici diktují, že celá ekonomika funguje po vzoru sobectví, obávám se, že tak nastává sebenaplňující se proroctví, jev, který definoval sociolog Robert K. Merton.
Kdysi v jedné mateřské školce udělali experiment. Jednu skupinu dětí učitelky chválily, jak mají krásně uklizené hračky, druhou skupinu nechaly být. První skupina po pochvale začala udržovat pořádek ještě víc, u druhé se úroveň jejich nepořádku nezměnila. Děti reagovaly na pozitivní přístup. Co by se asi stalo, kdyby jim začaly paní učitelky vtloukat do hlavy, že sobectví je základní lidský pud a že si mají dávat pozor na parazity na každém kroku? Možná, že by se statisticky významně snížila úroveň ochoty k redistribuci hraček a ve školce by byla o poznání menší legrace.
Jsme opravdu tak líný a sobecký národ, že u nás nemůže fungovat sociální solidarita, jak tomu je třeba ve skandinávských zemích, nebo jsme jenom otráveni ideologickými výpary v českém ovzduší zamořeném našimi vládami?